ZROD BUDOUCNA UKRYTÝ ZA MALOVANÝM ORNAMENTEM

Rok vzniku díla

2019

 

O projektu

Milan Design Week 19

 

Vázy z foukaného skla, ručně broušené a malované, se zlatým listrem a oroplastikou, vyráběné tradičními řemeslnými postupy firmou Moser a vycházející z estetiky 18. a 19. století, František Jungvirt cíleně postupuje dalšímu výrobnímu procesu, který vázy redesignuje a vnáší do nich další, časově i koncepčně kontrastní roviny. Řemeslně přepychový ve své podstatě hotový objekt moserovské vázy exponuje nástřiku barvy pomocí air-brush digitální technologie. Ta funguje prostřednictvím programovaného softwaru; barva je na povrch vázy vstřikována v plánovaných intervalech pomocí stříkací pistole upevněné na robotickém rameni. Nepravidelné stékání pistolí nanesené barvy už zcela předvídat nelze a vůči historizujícímu manuálnímu dekoru se tak rychlá akce robotického ramene může jevit jako obrazoborecká. Podobně měl v úmyslu Jungvirt postupovat i broušeného dekoru, jehož pracnou figurativní variantu chtěl vystavit naprogramovanému robotickému ramenu s gravírovací diprofilkou, jež by řemeslný dekor překreslovala, zasahovala do něj radikálními řezy a fazetami, až na hranu proděravění nebo prasknutí.

 

Manuálně a pomalou řemeslnou technikou opracovaná váza, která představuje minulou, starou časovost, se tu kombinuje s robotickým dekorem, nanášeným před našima očima v aktuální on-line sledovatelné, momentální přítomnosti. Různost časových rovin – heterochronie – je tu ještě doplněna o radikální rozdílnost pracovního přístupu: zatímco první etapy výrobního procesu obsahují foukání sklářovým dechem, ruční brus a malovaný ornament, naproti tomu druhá, postprodukční rovina je ovládaná robotem se softwarovou programovanou předvolbou. Zatímco první, řemeslnou část můžeme do poslední chvíle a do detailu ovlivnit lidskou vůlí a formou postupně doplňovaných, intuitivně cítěných manuálních zásahů, druhá je koncepčně, už a priori předjednaná v závislosti na algoritmu výpočetního programu. Zásadní rozdíl je nejen v kontrastním technologickém, pracovním procesu ruky versus naprogramovaného robotického ramene, ale i v jazykovém popisu takové produkce mezi slovesným aktivem či pasivem: zatímco ruční práci na váze sklář, brusič či dekoratér aktivně vykonával, automatizovaný proces byl prostřednictvím robotické ruky pasivně realizován. Je ovšem možné, že rozvoj umělé inteligence a tzv. disruptivních technologií – přinášející průlomové inovace v oblasti řízení, rozhodování a v posledku i tvorby – destabilizují status quo, na který jsme si v oblasti designu navykli. Budoucí technologie budou totiž zvládat nejen rutinní a předvídatelné úlohy, ale jejich „superinteligence“ relativizuje obvyklý antagonismus mezi autorskou, ruční, kreativní činností a odosobněnou, robotizovanou, programovanou prací. Lze naprogramovat náhodu nebo chybu. Bude ovšem možné vymyslet algoritmus, který dokáže – s citem – reagovat na klasické estetické kategorie krásy lidských dějin umění? Anebo bude vkus a jemnocit posthumánní společnosti cyborgů zcela jiného druhu; bude-li vůbec? I tyto otázky Jungvirtův projekt nepřímo otevírá.

 

text k výstavě Studiolo Robotico R.U.R., Milan Design Week 2019, Doc. Mgr. Lada Hubatová-Vacková Ph.D.

 

Autorkou fotografií Lenka Glisníková

Navrženo pro Moser, a.s.

Podpořeno Lotech Design, UMPRUM, Czech Design Week

Dobot technická podpora Daniel Pokorný, Petr Vykoukal

 

Parametry

foukané sklo, broušené, malované; zlatý listr; oroplastika; Dobot robotické rameno ; mobilní instalace

35 x 13,8 cm (váza)

90 x 110 cm (instalace)